Leemon...

Chelsea FC

Roku 1896 koupil obchodník s nemovitostmi Gus Mears atletické hřiště na Stamford Bridge a poté i sousedící rozlehlou trhovou zahradu jakožto základ pro fotbalový stadión, který zde chtěl postavit. Společnost The Great Western Railway mu předložila atraktivní nabídku ke koupi plochy za účelem těžby uhlí a následné výstavby tovární vlečky. Pan Mears to sice zvažoval, ale za pár dní se sešel s architektem fotbalových tribun Archibaldem Leitchem a vyměřili hřiště. Ale dokonce ani v této fázi se neuvažovalo o utvoření nového fotbalového klubu. Hrací plocha totiž byla nabídnuta týmu FC Fulhamu pro jejich domácí zápasy za 1500 liber ročně. Mužstvo Fulhamu se však na Stamford Bridge nakonec nepřestěhovalo, zmíněná suma prý byla příliš vysoká. Mearsův přítel, finančník F.W. Parker, Gusovi navrhl založit si svůj klub, který by se časem stal nejlepším v zemi. Mearsovi se nápad líbil a souhlasil - odtud se začínají psát dějiny FC Chelsea.

V roce 1905 byla podána žádost o připojení do Jižní Ligy, avšak po protestech Fulhamu, Tottenhamu a řady jiných klubů, byla zamítnuta. Nakonec byla Chelsea po dlouhých diskusích přijata a mohlo tak dojít k podepsání smluv s prvními hráči. Díky síle angažovaných fotbalistů, novému hřišti a osobnosti F.W. Parkera byla Chelsea zařazena do Druhé Divize - už za dva roky se však londýnskému klubu podařilo postoupit nejvyšší První Divize. Tam se Chelsea významněji neprosadila a do začátku I.světové války střídala První a Druhou divizi. Největším úspěchem této éry zůstává účast ve finále FA Cupu, které vyhrál poměrem 3:0 Sheffield United.

V meziválečných letech se v modrém dresu objevilo velké množství dobrých hráčů, např. Hughie Gallagher, George Mills, Harry Wilding, Vic Woodley nebo Ben Baker. Jeden čas byli dokonce všichni fotbalisté útočné vozby (tehdy pětičlenné) reprezentanti, přesto ale moc důvodů k oslavám zaplněné ochozy na Stamford Bridge neměly. Trenéři Calderhead a po něm Knighton nedokázali vytvořit v týmu vítězný duch, a tak největšími "úspěchy" jsou 2x účast v semifinále FA Cupu a třetí místo v První Divizi v sezóně 1920.

Po válce převzal vedení týmu Willy Birrell a zasadil se o rozvoj mládeže. I tak se Chelsea marně snažila získat nějaký ten triumf. Přitom dobrých hráčů bylo opět dost - Tommy Laxton, Len Goulden, Billy Hughes, Roy Bentley a jiní. Až po příchodu Teda Drakea se tým začal zlepšovat a již v roce 1955 získala Chelsea dost překvapivě titul. Díky předvídavosti a dobrému odhadu Dickieho Fosse a výbornému scoutingu Jimmyho Thompsona se na Stamford Bridge dostala řada mladých hráčů, kteří si zde během pár let udělali jméno a stali se oporami mužstva, například Jimmy Greaves či Ron Tindall. I když se na úspěch nepodařilo navázat, zárodky budoucích úspěchů byly zasety.

Příchod Tommyho Dochertyho dal vzniknout prvnímu plodnému období. Mladí odchovanci přebrali otěže a i když první rok Chelsea sestoupila do Division Two, hned v dalším roce vrátila zpět do První Divize a v následujících devíti ročnících sahala po metách nejvyšších (sled umístění v tabulce: 5., 3., 5., 9., 6., 5., 3., 6. a 7. ). Mezitím se v roce 1965 mohli Blues radovat ze zisku Ligového poháru a o šest let později triumfovali v Poháru Vítězů Pohárů. Fotbalistům Chelsea se v této éře mimo jiné dařilo i v FA Cupu (dvakrát se probojovali do semifinále, stejně tak do finále, z nichž to v roce 1970 bylo vítězné). Základními pilíři tohoto týmu byli Peter Houseman, Bobby Tambling, Ron Harris, Peter Osgood nebo legendární brankář Peter Bonnetti.

Po skvělých šedesátých letech přišla velmi slabá sedmdesátá. Za odcházející staré opory nebyla kvalitní náhrada, protože výstavba East Stand odčerpala z klubové pokladny všechny peníze. Vedení muselo prodávat hráče, trenéři se střídali jak na běžícím pásu a Chelsea se propadla o soutěž níž.

Na začátku osmdesátých lét to vypadalo s klubem téměř beznadějně: obrovské dluhy, zastavené pozemky, přestárlý tým. Akcie klubu tehdy koupil za symblickou 1 libru Ken Bates a začal s důkladnou reorganizací. Angažoval Johna Neila, který musel zachraňovat topící se Chelsea ze dna tabulky Druhé Divize a svými chytrými transfery tak položil základy nového týmu (mj. Nevin, McLaughlin, Speedie, Dixon, Spackman, Niedzwiecki), který v roce 1984 vyhrál druhodivizní titul a postoupil opět mezi elitu. Týmu se ujal John Hollins a dvakrát za sebou skončil na velmi lichotivé šesté příčce. Po nevydařeném závěru ročníku 1987/88 Chelsea sestoupila, ale rok na to famózní jízdou vyhrála Druhou Divizi a ročník 1989/90 uzavřela nejlépe za posledních dvacet let, když skončila patá.

Na začátku devadesátých let byly konečně vyřešeny spory o Stamford Bridge a byly navržena rozsáhlá rekonstrukce. I přes značnou finanční zátěž se týmu podařilo setrvat v klidných vodách nově vzniké Premier League. Dokonce se povedlo vybojovat finále FA Cupu, ve kterém byl lepší Manchester United poměrem 4:0. Po Euru 1996 se do Anglie začali hrnout hráči z celé Evropy a Chelsea byla jedním z klubů, které na tom vydělaly. Kouč Glenn Hoddle dokázal přivábit skvělé hráče jako Dan Petrescu nebo Ruud Gullit, druhý jmenovaný po něm převzal trenérskou funkci. Blues pak každý rok útočili na ligový titul, jenže nejlépe skončili těsně třetí v roce 1999. Co se nedařilo v lize, vycházelo všude jinde. Vítězství v Charity Shield 2000, Ligovém poháru 1998, dvojnásobné vítězství v FA Cupu 1997, 2000 (plus jedno semifinále) a opět v Poháru Vítězů Pohárů (1x semifinále) a Superpoháru. Oporami týmu byli De Goey, Leboeuf, Desailly, Wise nebo Zola.

Na začátku nového století existoval jediný cíl: Champions League. Přestože na splnění cíle bylo vynaloženo velké množství peněz, úspěchy nepřicházely. V důsledku nákladné přestavby Stamford Bridge tok financí vyschl a začalo se šetřit. I tak dluhy narostly do velkých výšek a hovořilo se o rozprodávání hráčů. Naštěstí tým v posledním utkání 2002/03 proti Liverpoolu vybojoval čtvrté místo a tím předkolo Champions League. Kartami pak pořádně zamíchal Roman Abramovič: nejenže zaplatil 60 milionů liber dluhů, ale vynaložil dalších 120 milionů na nákup posil. V ročníku 2003/04 sice Chelsea trofej nezískala, ale semifinále Champions League a druhé místo v Premiership bylo značným uspěchem.